Rádi se pyšníme naší „moderní“ a vyspělou medicínou. Rádi se chováme tak, jako bychom už všechno věděli, změřili a měli pevně v rukou. Často ale v tichu vlastního těla zjistíme, že opak je pravdou.
Když se podíváme do minulosti na to, co se nám z moudrosti věků dochovalo, uvidíme, že naši předkové nepotřebovali tolik slov. Šaman nepotřeboval dlouhé výklady plné cizích termínů a druid zbytečná slova o tom, jak přivolat déšť. A přesto dokázali neomylně vysvětlit, kde je skutečný problém a jak ho řešit.
A jak to dělali?
Dokázali propojit přírodu a lidské tělo.
Viděli hlubokou podobnost přírody v nás samotných. Nechápali člověka jako cosi vytrženého ze světa, ale jako jeho přirozené zrcadlo. Viděli tichou a neochvějnou stabilitu země vepsanou přímo do naší tělesné schránky – skrze naše kosti, páteř a lebku. Vnímali, že to, co drží zemi pohromadě, drží pohromadě i nás.
Zatímco dnešní svět nás neustále nutí ke spěchu, shonu a stále vyšším výkonům, naše těla a mysl potřebují pravý opak: zpomalit, nespěchat a upevnit se.
Nic v přírodě totiž není na počkání a živel země je toho tím nejzářnějším příkladem. Ať to vezmeme od vzniku uhlí a ropy pod obrovským tlakem hlubin, přes trpělivou tvorbu pohoří a pohyb celých kontinentů… anebo od samotné tvorby křehké kosti až po dlouhý vzrůst dospělého člověka.
Země nás učí trpělivosti.
Učí nás, že každá skutečná síla potřebuje čas, ticho a hluboké kořeny. Stejně jako bába kořenářka věděla, že pro kořen kostivalu se nechodí v letním spěchu, ale až v čase podzimního ztišení, kdy se veškerá síla stahuje do chladné půdy. Věděla, že tmavý kořen v hloubi země nespěchá – trpělivě čerpá minerály z kamene a vláhu ze tmy, aby v pravou chvíli dokázal scelit to, co v naší vnitřní architektuře prasklo.
Není to o tom zůstat stát na místě. Je to o schopnosti vidět v semínku hotový květ i košatý strom, i když ho oči ještě nespatřily – a dopřát mu čas, aby mohl v hlíně zapustit pevnou kotvu.
Živel země je odvěkým připomenutím, že pokud chceme růst do výšky a tvořit, musíme mít nejdříve pevnou půdu pod nohama. Zpomalme na chvíli svůj krok, vnímejme váhu vlastních kostí a s pokorou skloňme hlavu k zemi.