Když bylinku utrhneme, její příběh nekončí. Ona s námi ještě chvíli tiše dýchá a proměňuje svou vůni v hlubokou, klidnou sílu, kterou si schová na „horší časy“. Utržením nekončí její bytí, jen se vydává na cestu. Je to cesta neuvěřitelného přerodu z živé bytosti v bytost chránící sílu, kterou za život posbírala.
Vnitřní alchymie listu
Co se vlastně v té chvíli děje? Po utržení skončí koloběh vody a rostlina začne s vlhkostí okamžitě šetřit. My lidé to navenek vidíme jako pomalé vadnutí. Póry na listech se zatáhnou a rostlina se snaží udržet poslední zbytky vláhy uvnitř.
Protože už buňky nemají fotosyntézu, ještě krátce pokračují vnitřní procesy, než se postupně zpomalí a utichnou. Tím se radikálně mění složení šťáv v celém listu. S postupnou ztrátou vody se boří stěny buněk a uvolňují se enzymy.
Enzymy jsou v podstatě bílkoviny, a pokud se při sušení použije příliš vysoká teplota (nad 50 °C), funguje to úplně stejně jako u vajíčka – bílkovina se srazí a enzym okamžitě ztrácí strukturu. Celá ta jemná vnitřní proměna se v tu vteřinu zastaví.
Moudrost provázená úctou
Naši předkové dokázali být moudří i bez vědeckých informací, které o rostlinách víme dnes my. Čistým pozorováním a citem vypozorovali, že některé bylinky potřebují k sušení přímé sluníčko a jiné zase stinné a vzdušné půdy.
Celý klíč k úspěchu je totiž v samotném našem přístupu ke sběru a sušení. Nejde o to rostlinu narychlo vysušit, ale umožnit jí zachování a správné přetransformování její energie. Celý tento proces by měl být z naší strany laskavý, šetrný a provázený hlubokou úctou k rostlinkám.